Jak je možné, že konstelace fungují?
Čtu knihu Rodinné konstelace v psychoterapeutické praxi od Olafa Jakobsena.
Autor se v úvodu zamýšlí nad samotným fenoménem konstelací.
Jak je možné, že dokážeme vnímat emoce lidí, které neznáme, nikdy jsme je nepotkali a víme o nich jen minimum?
Jak je možné, že v jejich roli cítíme vztahy, napětí i blízkost v rodinném systému?
Záhada?
Když jsem o rodinných konstelacích slyšela poprvé, velká část vyprávění se točila právě kolem této otázky – jak to vlastně funguje. A kolem různých vysvětlení a teorií.
Dnes mám pocit, že pro racionální mysl na to možná úplně uspokojivá odpověď neexistuje.
A že to vlastně ani není to podstatné.
Co nám konstelace umožňují
Místo hledání vysvětlení můžeme svou pozornost obrátit jinam.
K tomu, co tato metoda přináší.
K možnosti podívat se na svůj život z odstupu – z místa, kde nejsme do situace ponoření „až po uši“.
K možnosti prožít část vlastního příběhu v jiných souvislostech.
K možnosti vcítit se do někoho, koho jsme dříve třeba nedokázali pochopit.
Můžeme být svědky toho, jak se v systému ukazují určité principy – někdy nazývané zákony lásky – které se zdají být neviditelné, a přesto dlouhodobě působí.
A především:
Můžeme být přítomni změně.
Možná není potřeba všechno pochopit
Možná není nutné mít všechno vysvětlené.
Možná stačí být otevření zkušenosti.
A dovolit si vnímat, co se v nás během konstelace odehrává.
Původně jsem chtěla psát o zdánlivém rozdělení jednoty bytí.
Proto ten obraz stromu – kdy se může zdát, že některé části jsou oddělené, a přitom tvoří jeden celek.
Ale o tom zase příště.