Začnu od konce. Ticho léčí.
Ty nejpodstatnější změny v systému se v konstelacích dějí v tichu. V momentech, kdy se zdánlivě nic neděje. Kdy už není potřeba nic vyslovovat. Jen vzájemný pohled do očí dvou lidí, ať už jsou to zástupci, nebo klient sám za sebe.
V těchto chvílích je prostor pouze pro dívání. A právě při něm se události, pocity i energie dávají tiše do pohybu. To, co bylo po léta či desetiletí stlačeno, pokrouceno nebo znehybněno, se může začít uvolňovat a znovu proudit. Může dosáhnout svého místa. Může se rozpustit.
Výsledkem bývá velká úleva.
Existuje ale i jiný druh ticha.
Ticho zahuštěné tím, co je zatajeno a nevyřčeno.
Říká se tomu rodinná tajemství. Ve skutečnosti však často nejde o malé věci.
„Ty nejsi otec mého dítěte.“
To je věta, kterou manžel nechce slyšet. A tak ji nikdy neslyšel.
Někdy je to jemnější. A v našem světě možná ještě obtížněji vyslovitelné.
„Mou velkou láskou byl někdo jiný.“
Nezáleží na tom, zda zemřel, nebo si vzal někoho jiného.
„Mé srdce zůstalo s ním.“
Nebo:
„Tvá babička velmi trpěla. Stalo se jí…“
Ať už se jí stalo cokoli, možná neměla možnost, čas ani prostor vše procítit a prožít. Život pádil dál jako splašený kůň. Možná neměla sílu se na svou bolest podívat. A tak před ní zavřela dveře.
A už o tom nikdy nemluvila.
S nikým. Nikdy.
Ani s mužem. Ani s dětmi.
Dnes už možná ani netušíme, že se kdysi něco stalo. Přesto to na nás může mít skrytý vliv.
Může se zdát nespravedlivé, že neseme něco, o čem vůbec nevíme. Rozumem to často nelze uchopit.
Vím jen, co bývá léčivé.
Podívat se na to znovu.
Dát prostor tomu, co bylo umlčeno.
Vyslovit nevyřčené.
A pak se odevzdat hojivému tichu.
Ticho léčí.
