Někdo má osud takový, že vyrůstá v prostředí, kde každý s každým zápasí. Od malička zápasí se sourozenci o místo na slunci, pozornost a přízeň rodičů. Jeho rodiče zápasí o to, kdo bude mít v rodině větší slovo. Obdobně i prarodiče. Ve škole soutěží se spolužáky. Může se objevit i rival v lásce. V práci kolegové intrikují, aby získali lepší pozici, lepší náplň práce, lepší plat.
Takový člověk, i když najde prostředí, kde se nesoutěží, třeba to ani nemusí poznat. V jakékoliv poznámce může vnímat nebezpečí, ohrožení své pozice, i když to autor poznámky, tak nezamýšlel, třeba jen něco vyjádřil nešikovně. Nebo se potýká s vlastními stíny, že není druhého schopen plně vnímat. Důvodů, proč byla poznámka vyslovena může být spousta. Bohužel člověk, který vyrůstá v prostředí, které jsem popsala, si často doplní jeden jediný důvod, ten člověk mě chce ohrozit nebo pokořit.
A žít v neustálém ohrožení nejen že není příjemné, ale není to ani zdravé. Co s tím?
žádná lidská psychika není monolit, skládá se z různých přesvědčení, myšlenkových proudů a vzorců. Zjednodušeně můžeme mluvit o vnitřních částech. A v tomto případě nejčastěji zažívané situace vytvořili silnou část, která je vysoce ostražitá a všude vidí konkurenci a boj. Klíč je ovšem v tom, že to, co je „nejčastěji“ není nikdy „vždy“. I člověk z tohoto příběhu, zažil chvíle, kdy by s někým, milujícím, soucitným a nezištným. Třeba mě takovou milou tetičku. Nebo přátelského vedoucího na táboře. Ale to se té ohrožené části nehodí do jejího obrazu světa a tyto vzpomínky potlačuje. Ale v člověku je mnoho částí a ty tyhle vzpomínky nesou, jen se nedostávají ke slovu. U někoho, u někoho jiného ano. A to dělá obrovský rozdíl. Dva lidé vyrůstající ve stejném prostředí, mohou být v podobných situacích a přesto je prožívat úplně jinak.
A různé barvy života mohou být harmonicky vedle sebe.
